Permanentní make-up z úhlu zákaznice

Odpověď zní rozumně: „Já doufám, že ne. Udělám pro to vše, aby úkon nebyl bolestivý, ale je možné, že některá místa budou citlivější. Jedná se o zásah do kůže a práh citlivosti každého člověka je jiný“. Trochu se uklidním.

Dovolím si další naléhavou žádost: „A prosím vás, ať to není černé, ať nevypadám jako Marfuša z Mrazíka.“ Opět přichází uklidňující odpověď: „ Nebojte se, černý pigment v žádném případě na obočí nepoužíváme, a to ani u velmi tmavých typů zákaznic. Její tón po čase získává v obočí namodralý nebo nazelenalý nádech. K vašemu typu pleti, barvě vlasů a očí bych doporučila tento tmavý blond s jemně kouřovým zabarvením, jehož tón se dá snadno zesvětlit i ztmavit podle potřeby.“ Barva je úžasná, takovou jsem si přála. Zase jsem o něco klidnější.

Pak si povídáme o mé představě, co se týká tvaru a také o tom, co se hodí k mému obličeji...a jdeme na to. Už? Zatínám zuby a čekám. To je všechno?! Víc to bolet nebude? No tak to jsem se bála opravdu zbytečně, říkám si v duchu.

O 5 dní později

Obočí je krásné. Tvar je ještě lepší, než jsem si dokázala představit. K vnějšímu konci je obočí protažené a vlasově tenké, což nelze žádnou tužkou takhle namalovat. Odlouplo se mi pár jemných šupinek, stroupky žádné, barva zesvětlala a je velmi přirozená. A hlavně? Obočí je tam stále! Probudím se, vstávám - mám obočí! Jdu si zaběhat, zpotím se - mám obočí! Jdu si zaplavat, vyjdu z bazénu a - mám obočí!

A jaká byla celá ta procedura? O bolesti se nedá mluvit to, ale je pravda, že citlivá místa tam byla. Jednu chvíli jsem se rozkýchala, i slzičku v oku jsem asi dvakrát měla, ale stálo to za to. Už přemýšlím o kontuře rtů...