Permanentní make-up z úhlu odborníka

Každý úkon je specifický. Nikdy se nedá dopředu s jistotou určit, jak bude probíhat. Je tolik aspektů, které každou proceduru ovlivňují - jak barva chytá, jak je zákaznice citlivá, jestli si dokážeme porozumět při výběru barvy a tvaru. Někdy vypadají požadavky slovy zákaznic opravdu zajímavě a docela mě vyděsí. Jako naposledy ta hezká paní s požadavkem, že chce obočí „do špičky". Do jaké špičky?! Kde by měla ta špička být? Nakonec jsme se shodly na tom, že si přeje mírně ostřejší oblouk.

Vše začíná jako vždy. Karta, pár dotazů, anamnéza. Povídáme si a já sleduji pohyb obočí a jeho přirozený tvar. Respektive to, co z přirozeného tvaru ještě zůstává. Klasika - levá strana je mírně vyšší a pravé obočí je posazeno dál od nosu. Zákaznice si bere zrcátko do ruky a já ji vysvětluji, jak se dají tyto drobné asymetrie vyladit. Směje se, že si toho nikdy nevšimla. Nanesu anestezii. Barva? Vycházíme ze studené blond barvy vlasů. Vyzkoušíme ji...chce to ještě trochu ztmavit a je to.

Začínáme levým obočím, pěkně pomalu vlásek po vlásku. Procedura sama o sobě se zdá být rutinou - aplikace anestetika, pigmentů, odličujících prostředků a přesto tento proces není nikdy úplně stejný. Dnes je zákaznice citlivější. Proč jí to bolí?

Dokončím oblouk a kontroluji tvar. Shodujeme se, že obočí chce prodloužit k vnějšímu konci a maličko rozšířit u nosu.  Je znát, jak se zákaznice uvolnila, protože obočí začíná vypadat podle jejích představ a najednou ji přestalo i bolet. Jako bys nevěděla, co dělá psychika, říkám si v duchu s úlevou...

Pomalu končíme. Teď přichází okamžik pravdy. Klientka si bere do ruky zrcátko. „Jé to jé krásný, vy jste fakt šikovná". Začíná se mě zalévat pocit pýchy..."Můžu jen takovou maličkost?" Zbystřím! „Nezdá se vám, že je to pravé obočí trochu kratší?" Beru přístroj a napravuji milimetrovou odchylku. Teď už je to v naprostém pořádku .